Intervence ČNB a zvyšování inflace

Inflace

Pojďme si nejprve blíže objasnit pojem inflace a jeho důsledky. Inflace je nárůst cenové hladiny či snížení kupní síly peněz (měny) v dané ekonomice. Lidově řečeno, s rostoucí inflací si za stejné peníze koupíme méně a naše úspory se znehodnocují. Zároveň se ale znehodnocuje, čili zmenšuje, i náš případný dluh. Opakem inflace je deflace (záporná inflace), tedy zhodnocování kupní síly peněz/pokles cenové hladiny a pro dlužníky nepříjemný nárůst dluhu.

Inflace => střadatelé tratí, dlužníci vydělávají

Deflace => střadatelé vydělávají, dlužníci tratí

Obecně lze říci, že oba extrémy (jak vysoká inflace, tak sebemenší deflace) jsou škodlivé pro všechny zúčastněné v dané ekonomice. Z pohledu běžného občana vysoká inflace ničí úspory a deflace dlužníky. Každý z nás má přirozenou potřebu si tvořit úspory/rezervy na horší časy (nemoc, nezaměstnanost, mateřská, důchod), či si jednoduše chceme na něco našetřit (lepší bydlení, chata, nové auto, luxusní dovolená, vzdělání dětem). Pokud se nám díky růstu cenové hladiny úspory znehodnocují, je to nepříjemné, ale nad 1-2% ročně ještě mávneme rukou. Je však třeba zdůraznit, že i ona 2% jsou hodně, pokud si na něco spoříme delší dobu, např. na důchod. Za pouhých 20 let činí znehodnocení již 40%, což nám z úspor 500 000 Kč ukrojí celých 200 000Kč. A teď si představme roční inflaci třeba jen o malinko vyšší - 5%, která udělá za 20 let kulatých 100%. A to se ještě vůbec nebavíme o dvouciferné inflaci či hyperinflaci. Jak je vidět, i docela malá inflace dokáže naše úspory v delším horizontu spolehlivě znehodnotit, a proto střadatelům škodí. Naopak dlužníkům inflace pomáhá, neboť reálná hodnota jejich dluhu sama od sebe klesá. Platy v dlouhodobém horizontu přinejmenším následují inflaci, tedy pokud mám dnes hypotéku na 30 let s měsíční splátkou 6 000 Kč při dnešním průměrném platu 24 000 Kč, činí splátka 1/4 průměrné mzdy. Již za 10 let při 2% inflaci může být průměrný plat necelých 29 000 Kč a splátka zůstává stále 6 000 Kč, což už má blíže k 1/5 průměrné mzdy. A za 20 let pomalu už ani nevíme, že něco splácíme, neboť mzda vyrostla na necelých 34 000 Kč a splátku ve výši 6 000 Kč nijak výrazně v rozpočtu nepociťujeme. Dlužníci jásají, střadatelé si rvou vlasy.

Deflace

Druhým extrémem je deflace. Při 2% deflaci (inflace = -2%) se nám veškeré úspory samy ročně o 2% zhodnotí. Máme-li na důchod našetřeno 500 000 Kč, každý rok nám se nám tyto úspory bez našeho přičinění zhodnotí o 10 000 Kč (na účtu zůstane stále stejných 500 000 Kč, ale reálně si za to o rok později koupíme výrobky a služby v hodnotě 510 000 Kč). Střadatelé jásají. A dlužníci nadšeni příliš nejsou. Hodnota našeho dluhu roste sama od sebe a my nestíháme splácet. Opět příklad hypotéky na 30 let se splátkou 6 000 Kč a platem 24 000 Kč. Začínáme na jedné čtvrtině a doufáme, že časem bude lépe. Ale ono není. Ono je hůře. Za 20 let nám mzda poklesla na reálnou hodnotu něco málo přes 14 000 Kč. A najednou na splátku neputuje pouhá čtvrtina našeho rozpočtu, ale už skoro jeho polovina. To mnoho dlužníků nevydrží a končí bankrotem.

Jak se inflace měří

Teď už známe důsledky inflace pro běžné občany. Ještě se podíváme na to, jak se inflace měří. Existuje něco jako spotřebitelský koš průměrného občana, kde jsou v určitém poměru zastoupeny potraviny, energie, nájem, auto, elektronika, dovolená atd. Zkrátka vše, co si lze koupit. A protože víme, za kolik bychom si byli bývali schopni pořídit tuto hromadu výrobků a služeb loni a současně je nám známo, kolik by nás to stálo dnes, odečteme rozdíl a máme inflaci. Jestliže nás modelová hromada výrobků stála loni 10 000 Kč a letos už za ni dáváme 10 200 Kč, činí inflace 2%. Toto je ona obecná inflace zveřejňovaná Českým statistickým úřadem. Ale byla ona inflace skutečně jen 2%? Přijde na to, co přesně kupujeme a na co si případně šetříme. V modelovém spotřebním koši jsou vedle sebe potraviny, auta i elektronika. A pokud si nekupujeme nové auto a televizi každý druhý rok je pro nás inflace výrazně vyšší než ony 2%. Jak je to možné? Hodnota aut klesá, zatímco hodnota potravin roste. Ale rostou přece ceny jak nových aut, tak i potravin, tak jak může hodnota aut klesat? Snadno. Když dva bohatnou a jeden bohatne rychleji, reálně to znamená, že druhý chudne. Favorit se v době uvedení na trh prodával za 90 000 Kč a dnes tomu ekvivalentní Fábie začíná na 200 000 Kč. Cena se více než zdvojnásobila. Pitná voda se dnes prodává za 60-80 Kč/kubík, ale před dvaceti lety byla výrazně levnější něž 30-40 Kč/m3. Stejně tak potraviny. Hodnota zbytného spotřebního zboží (elektronika, auta, moderní „vychytávky“, atd.) reálně klesá oproti hodnotě pro život základních statků (bydlení, energie, potraviny). Pokud si tedy šetříme na nové auto, je vše ok a jednou si ho koupíme levněji, než kolik bychom za něj reálně dali dnes. Naopak pokud si spoříme na důchod, aby bylo na léky a za co si zpestřit jídelníček, spláčeme nad výdělkem, neboť naše individuální inflace je mnohem vyšší než obecně deklarovaná dvě procenta.

Důsledky intervence ČNB

Nyní za sebou máme inflační rychlokurz a můžeme zhodnotit snahu ČNB zvýšit inflaci. Z hlediska pomoci ekonomice bude mít depreciace koruny a 2% inflace pravděpodobně mírně pozitivní efekt. Znehodnocená měna zlevní export (exportéři budou v zahraničí levnější, na stejné výrobky v korunových cenách bude zahraniční kupující potřebovat méně EUR). Zlevnění to ovšem nebude výrazné, neboť český průmysl je závislý na mnoha subdodávkách ze zahraničí (vše od pohonných hmot až po polotovary), a jelikož import naopak zdraží, bude muset český výrobce za subdodávku ve stejné EUR ceně zaplatit více korun. Druhým pozitivním efektem by mělo být mírné snížení nezaměstnanosti. Inflace a nezaměstnanost jsou ve vzájemné opozici, když jedno roste, druhá padá a naopak. Otázkou však zůstává, zda-li je snaha o kosmetické zlevnění exportu a snížení nezaměstnanosti vůbec potřeba. Ekonomika by si příští rok polepšila tak jako tak i bez intervence ČNB a nezaměstnanost je poměrně nízká;7,6% je jedna z nejnižších hodnot v rámci EU (netrápí nás dvouciferné číslo jako Francii, Itálii, Irsko, Slovensko, Portugalsko, atd., ani „hypernezaměstnanost“ jako Španělsko či Řecko). Aby se dosáhlo byť velmi mírného efektu, bude třeba horší kurz držet po delší dobu (min. rok).

Pro běžné občany je jediným pozitivním efektem teoreticky vyšší šance na nalezení nového pracovního místa (to potěší především nezaměstnané). Jestli ovšem vůbec dojde k nějaké tvorbě nových pracovních míst. Jedna věc je učebnicová poučka či obecně popsaný mechanismus platný za modelových podmínek a něco úplně jiného je reakce reálné ekonomiky. V realitě křivky na grafech nemají striktně lineární průběh v celém svém intervalu a třeba zrovna v intervalu 7-7,6% nebude za současných podmínek pokles takový, jaký bychom si přáli.

Pak už následují pouze negativa. Vše zdraží a rychle, což poznáme především na pohonných hmotách a elektronice (předvánoční čas – dobrý timing). V momentě kdy reálné průměrné příjmy přinejlepším stagnují a spíše klesají, není další zvyšování cen a obecně znehodnocování platu šťastné. Druhým efektem je znehodnocování úspor. Po letech vysoké inflace, kdy úrokové sazby z vkladů u bank a družstevních záložen po odečtení 15% daně ani nepokryly inflaci, přišel moment, kdy konečně, byť velmi nízké, úrokové sazby pokryly ještě nižší inflaci. Tomu je teď konec a inflace opět požere jakékoliv zhodnocení a přidá ještě navrch drobné znehodnocení. Vidím zde dva momenty:

• Češi měli dlouho problém s kupování zbytečností/zbytných spotřebních věcí, které nepotřebovali. Byl to částečně přirozený efekt otevřených hranic v 90. letech, kdy do té doby zboží sehnatelné pouze v tuzexu bylo najednou k mání všude. A každý se chtěl předzásobit či si aspoň pořádně užít, neboť po dlouhých 40 letech v tuhém komunismu nebylo nic jisté. Takto vynaložené peníze za zbytečnosti zbytečně ztenčovaly úspory, výsledkem čehož bylo, že lidé neměli vytvořené dostatečné rezervy pro nenadálé události (nemoc, důchod, konec regulovaného nájemného). Po dlouhých 20 letech a za výrazného přispění krize se lidé konečně aspoň částečně odnaučili kupovat zbytečnosti (protože na to neměli či raději začali preferovat úspory před spotřebou). To je pro ekonomiku v krátkém horizontu samozřejmě špatná zpráva, neboť se bude méně prodávat, ale je to krok či očista nezbytná na cestě k odpovědné společnosti. A pan Singer nyní lidem vzkazuje „začněte utrácet, levněji už nebude“, aneb začněte utrácet nebo vám úspory stejně znehodnotíme.  
• Druhým souvisejícím momentem je snaha lidí o tvorbu úspor, kterou zvýšená inflace více či méně torpéduje. Ono je pak výrazně těžší někoho přesvědčit ke spoření na důchod, když ČNB místo ochrany střadatelů před inflací sama inflaci zvyšuje.

Morální hazard

Oba momenty lze shrnout pojmem morální hazard. Když vychováváme děti, snažíme se před nimi nedělat věci špatně, aby je náhodou od nás neokoukaly. Špatně působilo svého času např. prohlášení pana Paroubka z pozice premiéra, že dluhy se neplatí. Když před dítětem přeběhnu na červenou, nemůžu po něm chtít, aby to samo nedělalo. A když i sám pan premiér otevřeně prohlašuje, že dluhy se neplatí, nemůže pak nikdo chtít po občanech, aby se chovali odpovědně. A pokud se lidem snažíme vštípit odpovědné chování (neutrácení za zbytečnosti a tvorba úspor) a pak sám pan guvernér ČNB lidi nabádá k vyšší útratě pro dobro ekonomiky (co na tom, že lidé mají co potřebují a více utrácet prostě nechtějí), je to přinejmenším zajímavé.

Inflace může být podobně jako deficit státního rozpočtu vhodným nástrojem, který dokáže v určité situaci pomoci (i když to na první pohled vůbec nevypadá). Je-li krize (a máme-li našetřeno z předchozích přebytkových let), můžeme si dovolit pár let deficitní rozpočet výměnou za zvýšenou podporu ekonomice, která to v době krize potřebuje jako sůl. Ale žít na dluh trvale není dobré. Podobně je to i s inflací. V době krize může pomoci exportu a tvorbě pracovních míst, ale cílovat inflaci trvale na 2% není rozumné. Daleko moudřejší by bylo cílovat inflaci např. pouze na 0,75-1%. A pokud by ČNB nechtěla držet nový inflační cíl takto nízko, mohl by současný inflační cíl 2% působit jen jako horní hranice. Pokud bychom se dostali nad 2%, zahájila by ČNB kroky k nápravě. Ale pokud bychom se dostali pod 2% (a neblížili se vyloženě nule a hrozbě deflace), nebylo by nutné hned inflaci vracet k 2%. 

Co bylo tedy pravým důvodem iniciace intervencí? Snad snaha upřímně pomoci ekonomice (max. velmi malý a částečně nejistý efekt) za cenu jiných a jistých efektů negativních. Doufejme, že toto rozhodnutí nebylo jen čistou demonstrací síly (potřeba ukázat světu, že ČNB umí s parametry ekonomiky pořádně zahýbat) či osobní potřebou vybraných členů bankovní rady zalíbit se panu prezidentu Zemanovi, který členy bankovní rady jmenuje a ve svém prezidentském období jmenovat bude. Z ekonomicko-politického přesvědčení je totiž tato akce mnohem bližší panu Zemanovi než např. panu Klausovi (který se již v médiích proti nynějším intervencím důrazně vymezil a za jehož prezidentování ČNB žádné intervence na devizovém trhu neprováděla).