Evropská solidarita

Společenství

Organizovaný život ve společenství potřebuje na rozdíl od anarchie ke svému bezproblémovému chodu elementární pravidla, jejich dodržování a vynutitelnost. Členům společenství je pak odměnou za respektování pravidel pohodlnější život. Čím více členů nerespektuje pravidla společenství, tím menší benefit přináší společenství všem zainteresovaným, kteří pak společenství považují za pro ně nevýhodné až kontraproduktivní. Funkční společenství bývají i proto tvořena relativně homogenními členy, u kterých je předpoklad respektování společně sdílených hodnot a pravidel. Takto funguje rodina, komunita, dětský tábor, stát, federace i unie.

Solidarita nebo porušování pravidel?

Evropské společenství (unie, euroměnová zóna, Schengen) má také svá pravidla hry. Třeba že se státy nesmí nad míru zadlužovat (benefitem je pak společná měna) nebo že se má řádně střežit vnější hranice a osoby bez platného povolení k pobytu mají být zadrženy a se zákazem vstupu na několik dalších let deportovány (benefitem je pak volný pohyb osob v rámci společenství).

A teď přichází ke slovu pověstná „evropská solidarita“. Když Řecko neustále bankrotuje, nejde o chybu Řecka samotného – jde o nedostatečnou solidaritu ostatních zemí s Řeckem. Když Řecko a Itálie přestanou střežit vnější hranici Schengenu a dokonce do Evropy začnou importovat miliony migrantů, je to nedostatečná solidarita ostatních zemí s Řeckem a Itálií. Když Německo a Švédsko přestanou svévolně dodržovat migrační pravidla, dokonce vyhlásí neomezené přijímání migrantů, a o měsíc později zjistí, že nezvládají (a chtějí začít přerozdělovat své migranty ostatním), je to opět nedostatečná solidarita ostatních zemí s Německem a Švédskem.

A evropské společenství jde dále. Zatímco solidarita bývá obvykle dobrovolná, „evropská solidarita“ je povinná. Kdo není solidární, má být potrestán. Za dluhy Řecka ručila pouze eurozóna (tedy státy platící eurem, které se k tomu zavázaly). Nyní za ně musí ručit i nečlenové eurozóny (překlenovací úvěr, než eurozóna schválí Řecku další řádnou finanční injekci). Kdo nechce přistoupit na toto porušování pravidel hry, je nikoliv hrdina ale sobec, který by si měl dle slov předsedy EK rozmyslet své setrvání v EU. Když Maďarsko jako jediné v celé Evropě trvalo na dodržování migračních pravidel, bylo opět za sobce, který si měl své další setrvání v EU rozmyslet. Když země Visegrádu nechtějí legalizovat trvalý přerozdělovací mechanismus nelegálních migrantů (které si sem třeba proti všem pravidlům hry zve Německo a Švédsko), je to nesolidarita, za kterou mají býti těmto zemím poníženy dotační programy. Když si ČR dovolí zadržovat nelegální migranty a dodržuje migrační pravidla hry tím, že na rozdíl od Slovinska, Rakouska, Itálie, Chorvatska a dalších nesváží migranty hromadně v autobusech na hranice sousedních států, míří ihned do ČR na inspekci vysocí komisaři OSN a EU a kritikou nešetří (aniž by si uvědomili rozdílnou životní úroveň ČR a Německa – např. německé dávky migrantům jsou vyšší než min. mzda v ČR – tuzemská péče o uprchlíky tedy nedosahuje západního standardu, ale pouze českého nadstandardu).

Zatímco maďarský plot je druhá berlínská zeď (pro kterou není v Evropě místo), rakouský a slovinský plot jsou slovy tamějších vládních představitelů pouze všeobecně prospěšná stavebně technická opatření (mimo Evropu ještě ploty coby úspěšné antiimigrační opatření provozuje např. USA, Izrael či Saudská Arábie – není to samozřejmě vůbec optimální řešení, ale lepší zatím nikdo nevymyslel). Zatímco česká a slovenská ostraha hranic je cosi shnilého ve státě dánském (Dánsko má mimochodem stejně jako Británie výjimku v přijímání migrantů), francouzští (ti uzavřeli hranici s Itálií před rokem jako první), britští a nově i němečtí a švédští páni pohraničníci jsou naprosto legitimní.

Vydírání

Zvrácené „evropské solidarity“ začíná kdekdo využívat. Řecko vyhrožuje příklonem k Rusku, když mu ostatní země neodpustí dluh a nebudou nadále dotovat honosné důchody. Turecko chce výměnou za zmírnění uprchlické vlny bezvízový styk a nemalý bakšiš. Libyjští islamisté požadují uznání své vlády. Africké země zcela nepokrytě vyhrožují EU: „Pokud nám nezvýšíte dotační programy, pustíme do Evropy ještě více migrantů.“ Zejména chování afrických zemí náramně připomíná mafiánskou praktiku vybírání výpalného (za tzv. ochranu – když nám zaplatíte, nic se vám nestane).

Změní se EU?

Evropská unie by potřebovala více než jen pořádnou reformu – potřebovala by se zbavit své tzv. politické korektnosti (vše od rušení vánočních jeslí ve Francii až po zákaz černého Petra v Holandsku – tamější ekvivalent čerta do mikulášské trojice)a nabýt opět více selského rozumu. Když Německo začátkem roku 2015 ohlásilo plán držet svůj rozpočet i nadále v přebytku, bylo kritizováno Francií a Itálií, že podsekává společný ekonomický růst a mělo by solidárně také „jet na dluh“. Když ČR vyhostí Afričana, který deportaci odmítá (a PČR ho tedy musí do letadla dostat násilím), je to dle nálezu ÚS nedůstojné zacházení. Když Palestinci pořádají v Izraeli „dny dlouhých nožů“, nikdo neřekne ani popel. Ale nedej Bože aby se Izrael bránil – to je rasismus. Odpůrci masové migrace z blízkého východu a Afriky jsou automaticky považováni za extrémisty, a přitom jen žádají dodržování evropských migračních pravidel. Británie žádá změnu pravidel EU, která by měla zabránit zneužívání britského sociálního systému. Přitom i v tuzemsku je nejdříve potřeba si něco odpracovat, než získáme nárok na podporu v nezaměstnanosti, mateřskou či důchod. Požadavek Británie „nejdříve si milý cizinče něco odpracuj, a až pak budeš mít nárok na dávky“ je však EU nepochopitelně odsuzován.

EU je nyní na rozcestí. Může se přiklonit zpět k tradičním evropským hodnotám (smysl pro odpovědnost a pořádek) a začít hájit zájmy především svých členských států, tedy občanů EU (stejně tak to dělají Amerika, Kanada či Austrálie). Členství v takovéto unii bude i nadále velmi lákavé pro všechny evropské státy a EU vyjde ze své nynější krize posílena (euro bude žádanější a ochota Evropanů se více integrovat větší). Pokud však EU půjde nadále cestou sebemrskačství bruselských úředníků a touhy Frau Merkel po Nobelově ceně za mír, ztratí výrazně na své důvěře a atraktivitě. Předávat další pravomoci nadnárodnímu evropskému parlamentu, který hájí více zájmy sousedního kontinentu než vlastních občanů, to se bude chtít málokomu.