Ideální banka a její produkty

Některé banky Vás zatěžují neúměrně vysokými poplatky, překombinovanými sazebníky a jiné nikoliv. Někdo Vás nechá vyřídit všechny záležitosti online přes internetbanking, jiný nahání klienty na pobočky a vnucuje osobní poradce, ke kterým je nutné se objednat s předstihem větším než k lékaři. Existuje vůbec ideální banka, která by fungovala přesně dle našich představ, nebo vždy musíme volit menší zlo? Je třeba volat po regulaci bankovních poplatků zákonem nebo jen nemáme dostatečný přehled o celém trhu? Tento článek by měl popsat představu ideální banky pro racionálně jednajícího klienta, najít této představě co nejpodobnější banku z českého trhu a nabídnout inspiraci ostatním bankovním institucím.

Ideální banka by neměla klienty nahánět do kamenných poboček, ale dát jim možnost si vše vyřídit přes internetbanking z pohodlí domova. Změny adresy, karetních limitů, sjednání před-schváleného úvěru, otevření účtu etc. je zbytečné provádět jinak než online. Klient spoří čas a banka provozní náklady. Navíc je minimalizován potenciální vznik chyb a nedorozumění. Efektivní řešení prospěšné pro obě strany.

Běžný účet

Svěřím-li někomu své peníze, chci, aby mi umožnil s nimi kdykoliv manipulovat a to zcela bezplatně. Je zcela nepochopitelné, pokud banka žádá po klientovi poplatky za provoz běžného účtu a základní transakce. Chápu, že vklad na přepážce stejně jako elektronická odchozí platba generuje určité náklady, ale nejsem zvědavý na to, jak mi banka tyto náklady účtuje k tíži. Tak to funguje možná na poště, která má jiný core business než spravování a půjčování peněz, ale banka by si na svůj provoz měla vydělat právě svým core businessem, nikoliv poplatky od klientů. Pokud bance poskytnu zcela či téměř bezúročně peníze na běžném účtu, chci za to jako protislužbu právě všechny základní transakce bez jakýchkoliv poplatků. Z výše uvedeného plyne, že optimální počet nabízených variant běžného účtu od každé banky by neměl být větší než 1-2 verze. Je zbytečné nabízet množství různých běžných účtu; jeden pro děti, druhý pro studenty, další pro seniory, čtvrtý pro pracující etc. Ideální je nabídnout všem stejné podmínky, tedy všechny základní operace a vedení zdarma.

Spořicí produkty

Existují pouze dvě základní kritéria, podle kterých můžeme vybírat spořicí produkty. Termín a úrok, neboli na jak dlouho mám omezené dispoziční právo k penězům a kolik za to dostanu. Solventnost banky či družstevní záložny mě nemusí téměř vůbec trápit v momentě, kdy je zde systém pojištění vkladů na 100% hodnoty do 100 tisíc EUR. Mimochodem hranici 100 tisíc EUR považuji za dostatečnou neboť držet více peněz je pro běžného klienta neefektivní. Nabídky institucí se značně liší; velká banka zpravidla nabídne i méně než 1,5% za několikaletý termín a malá družstevní záložna více než 3% za fixaci v řádu měsíců. Stát se do toho všeho snaží trh neustále deformovat skrze subvencované stavební spoření a penzijní připojištění. Průměrná výnosnost dotovaného stavebního spoření s termínem 6 let je ekvivalentní lákavějším nedotovaným nabídkám družstevních záložen s často kratší fixací. Penzijní připojištění s ještě omezenějšími právy na dispozici vynáší dokonce daleko méně (tentokráte bez státní dotace) než nabídky lepších nedotovaných termínovaných vkladů na trhu =

Krátkodobé úvěry

Kontokorent, kreditní karta, spotřebitelský úvěr. Vše by mělo být v ideálním případě před-schválené a dostupné na kliknutí online u klientů s historií. Poplatky za poskytnutí úvěru a vedení by bylo vhodné zcela vynechat stejně jako nutnost užívat další produkty od stejné instituce a vše integrovat do úrokové sazby, aby mohlo dojít k jednoznačnému porovnání (což se dnes děje přes RPSN, kterou stále ne všechny banky počítají 100% korektně – minimálně ne některé online kalkulačky). Možnost splatit úvěr kdykoliv bez sankce by jistě také potěšila a v případě krátkodobých nízko-objemových úvěrů by to nebylo pro banku neřešitelné.

Dlouhodobé úvěry

U hypoték či libovolného dlouhodobého úvěru zajištěného nemovitostí se vyskytuje podobný nešvar jako u běžných účtů – dlouhá nabídka typu úvěrů dle účelu či možnosti splácet předčasně či zpožděně. Úvěr je zajištěn likvidním aktivem (LTV musí být stanoveno s ohledem na možnost kdykoliv zpeněžit nemovitost za částku rovnající se max. zástavní hodnotě – viz. Oceňování nemovitostí z pohledu bank a pojišťoven) a žadatel prošel screeningem, tedy není třeba nadále zjišťovat, zda si klient chce koupit nemovitost k bydlení, na pronájem či jinou investici, nebo si chce jen pořídit nový luxusní vůz a čerpat úvěr za výhodnějších podmínek než u spotřebitelské varianty. Jakýkoliv dobře zajištěný úvěr by měl mít stejné podmínky, co se nákladovosti týče. Široké portfolio produktů by se dalo zredukovat na max. 1-2 varianty s jednou až dvěma úrokovými sazbami (které by v sobě obsahovaly veškeré náklady na úvěr bez dalších poplatků za sjednání a správu).

Ideální banka

Ideální banka si měla vystačit s velmi úzkou nabídkou produktů. Vždy jeden až dva typy z každé z kategorií: běžný účet, spořicí produkt, krátkodobý a dlouhodobý úvěr. Vkladové produkty se základními operacemi zdarma, úvěrové produkty s adekvátní úrokovou sazbou bez dalších poplatků. Sazebník na jednu a dvě stránky. Vše srozumitelně, přehledně, bez dalších podmínek a chytáků. V českém retailovém bankovním sektoru se začíná blýskat na lepší časy. Může za to především příchod několika nových, malých a doposud neznámých bank a rozvoj a stabilizace družstevních záložen v posledních letech. Účet zdarma s perfektní online správou a přehledný sazebník byl doposud doménou zejména mBank a FIO banky (dříve záložny). Na trh se naštěstí derou i další subjekty jako ZUNO , Equa bank a Air Bank, které se podle prvních poznatků také profilují tím „správným“ směrem. Velmi dobrým příkladem je právě redesign Banco Popolare na Equa bank, kde z původních čtyř běžných účtů zbyl pouze jeden. Omezená portoflia úvěrových produktů nových bank jsou vykoupena přísliby jejich postoupnou implementací v blízké budoucnosti – uvidíme. Za vyspělé družstevní záložny s rozumnou a hlavně stabilní politikou úrokových sazeb u spořicích produktů jmenujme Moravský peněžní ústav, který na rozdíl od Unibonů a jím podobných institucí drží přiměřené úroky stabilně.

Článek bych uzavřel s přáním více bankovních institucí „nové generace“ do budoucna. Příchod těchto subjektů na trh sám o sobě však nestačí – je třeba, aby lidé jednali více racionálně a nebáli se změn. Spousta známých mi neustále tvrdí, že nové banky jsou jim sympatické, ale radši budou mít horší podmínky u své současné banky, než aby se odhodlali ke změně. S tímto přístupem plně chápu politiku velkých hráčů na trhu, kteří spoléhají právě na tuto nečinnost a nic je nenutí výrazně měnit podmínky ve prospěch klientů. Je ovšem pak zbytečné volat po regulaci bankovních poplatků na národní či evropské úrovni, když na trhu je již nyní z čeho vybírat.