Jak hospodařit s financemi v důchodu

Nenaletět podvodníkům

Podvodník se k nám vloudí do bytu a my během několika minut přicházíme o veškeré úspory. Mnoho různých příběhů a vždy stejný výsledek. Je třeba:

• Nemít doma vyšší hotovost než pár tisíc Kč na běžné výdaje jako nákup potravin (úspory patří do banky – kdo je má doma, riskuje jejich ztrátu!)
• Nevěřit na zázraky – nikdy se nestane, že zázračně něco vyhrajete, dostane přeplatek za energie hotově či Váš známý bude urgentně potřebovat desetitisíce, pro které si poslal zcela neznámého člověka
• Nepouštět si do bytu cizí lidi a ideálně s nimi vůbec nehovořit (na dveře bytu Vám nemá co zvonit cizí člověk, nemá u Vás v domě vůbec co pohledávat)

Přijde za námi neznámý člověk a tvrdí, že má pro nás přeplatek za energie. Má ale bohužel jen bankovku vysoké hodnoty a potřebuje vrátit. Jdeme si pro peníze, on sleduje, kde je máme uložené, a pak nám v mžiku odcizí veškeré úspory. Nebo za námi přijde jedinec s historkou, že náš bratr je v bance, musí ihned splatit vysoký dluh a jeho posílá s prosbou o peníze…či že se někde stala dopravní nehoda a i hned je potřeba desetitisíců. Na první pohled zcela nesmyslné historky, ale nějakým zázrakem na osamocené důchodce fungují. Je třeba si uvědomit, že nikdy nikdo nepotřebuje velké peníze ihned. Pokud se stala dopravní nehoda, je třeba lékařské péče (ta je bezplatná) a ne peněz. Stejně tak pokud by bratr potřeboval peníze, přijde za námi osobně – rozhodně ho nebudou držet v bance, dokud nezaplatí. No a přeplatky či různé výhry donášené až domů – to je zcela absurdní. Přeplatky se posílají na účet či složenkou. Vyhrát lze leda ve sportce, ale i tam je třeba se s tiketem přihlásit, jinak nám výhru nikdo nutit nebude (a rozhodně nám ji nebude nosit domů a chtít vrátit drobné).

Optimální je držet hotově co nejméně a peněz, a pokud možno vše platit kartou či převodem z banky pomocí internetbankingu. Důchod je lépe si také nechat zasílat na účet a nechodit si pro něj na poštu. Riskujeme v lepším případě jen ztrátu peněz, v horším případě bohužel i své zdraví. Pokud si s platební kartou či internetbankingem netykám, poprosím o zaškolení své potomky, rodinu, známé. Určitě se někdo najde. Pokud se i tak chci vyhnout moderním technologiím, mám doma pouze pár tisíc korun na běžné výdaje, v bance na běžném účtu 3-6 násobek průměrných měsíčních výdajů a zbytek držím na spořicím účtu či terminovaném vkladu s výpovědní lhůtou min. 1 měsíc. Ne, že by se na úroku vydělalo o nějakou desetinku procenta více – toto je především preventivní ochranné opatřeni. Když peníze nemám ihned k dispozici, nemůžu o ně ani rychle přijít. Všechny podvody jsou založené na poměrně rychlé akci – čím déle podvod trvá, tím větší šance na provalení. Pokud si navíc vše v klidu rozmyslím, většinou sám podvod odhalím. Tedy pokud by chtěl někdo rychle peníze a já mu řekl „nejdříve za měsíc“, budu mít dost času vše prověřit.  

Majetek rozdělovat mezi rodinu spravedlivě

Toto je vůbec největší nešvar seniorů, kdy lze během několika málo měsíců šachování s majetkem rozbít rodinné vztahy budované roky. Chci být nenáviděn většinou rodiny, poštvat proti sobě sourozence či jiné příbuzné? Není nic snazšího než rozdělit majetek mezi rodinu nespravedlivě. Ať už sepisuji závěť či dělím majetek mezi rodinu za svého života, vždy se snažím být maximálně možně spravedlivý. Jistě, pokud máme v rodinně tzv. černou ovci (v tom špatném slova smyslu), tedy třeba feťáka, hráče na automatech, zloděje či někoho páchající jinou trestnou činnost, je na místě ho zcela vydědit. Ale není vůbec moudré na takovouto černou listinu řadit kohokoliv dalšího z daleko malichernějších pohnutek, třeba: ty ses odstěhoval z rodného města, nechodíš často na návštěvy, vystudoval jsi jinou školu, než jsem chtěl, děti bych vychovávala jinak, atd. Argumenty „jednoho svého potomka mám radši“, „tobě se daří v životě lépe, ty si to vyděláš, dám majetek tedy raději tvému bratrovi“ či „dům mám jen jeden, ten se nedá půlit, tak ho dám jen jednomu“ jsou také zcela mimo. A vůbec nejhorší je napřed všechen majetek napsat na jednoho, za rok si to rozmyslet a chtít po prvním, aby to přepsal na druhého a za rok si to opět rozmyslet a chtít vše převést na třetího (podle toho, kdo zrovna poslal k Vánocům a Velikonocům více pohledů, kdo stál o Dušičkách déle u hrobu, atd.). Dát někomu dar a později ho chtít zpět (abych ho mohl dát někomu jinému) je také špatné. Když někomu dar dám, druhý s ním počítá. Buď dar dám, anebo nedám. Nic mezi jako „tady to máš, ale možná to za rok budu chtít zpět“.   

Každý majetek má svou hodnotu a společným jmenovatelem (pro snazší porovnání) jsou vždy peníze. Není tak těžké přepočítat chatu, byt, auto a úspory na vkladní knížce na jednu sumu v korunách českých, a pak celou sumu dělit počtem svých dětí či vnuků. Jak jsem psal v článku „Kde se dá ušetřit?“, dvě třetiny domácností v Čechách ušetří méně než 3 000 Kč měsíčně. Pokud bych dal jednomu rodinný dům v hodnotě třech milionů korun a druhému jen staré auto či stotisícovou úsporu na vkladní knížce (s tím, že je schopnější a rozdíl si rychle vydělá), bude dotyčný ještě dlouho spořit, než si ušetří to, co druhý dostal…a celou tu dobu si bude klást otázku - proč?

Nekupovat zbytečnosti

Relativně méně závažný prohřešek, ale také spolehlivá cesta, jak neužitečně vydat peníze bez nabytí protihodnoty. Předváděcí akce (Šmejdi) jsou kategorií samou pro sebe – stručně řečeno: nechodit na ně, nejezdit nikam autobusem s neznámými lidmi, nebrat si sebou peníze ani občanku (na sepsání úvěru). Většinu seniorů láká na těchto výletech šance vidět své známé, ale za desítky tisíc korun utopené v hrncích, vysavačích, přístrojích na šíření pozitivní energie, atd. je to trochu drahá legrace. Dát si na zahrádce partičku mariáše či si zajít do kavárny na zákusek je záležitostí v řádu desítek korun a efekt je stejný.

Pořizování tzv. výbavy domácnosti pro děti (ale spíše vnuky) není také nejlepší nápad, neboť v případě talířů a hrnců má každý individuální vkus a bude si chtít domácnost zařídit podle sebe (proč jsi ty hrnečky vyhazovala, já je vybírala s láskou, deset let jsem je opatrovala pro tebe ve sklepě, atd.). A v případě elektroniky (vysavač, rádio, televize) jde technika tak rychle dopředu, že než se vnuci ožení či vdají, bude technika někde zcela jinde (a za daleko menší peníze) – jen si vzpomeňte, Škoda Felicia stála před dvaceti lety 250 – 300 000 Kč a průměrný plat činil 7 000 Kč. Dnes stojí Fábie ty samé peníze, ale je technologicky někde úplně jindy a průměrný plat vzrostl na 25 000 Kč.