Jak se formovala agenda centrálních bank?

Za první centrální banky na světě jsou považovány Sveriges Riksbank a Bank of England. Obě řečené instituce byly založeny ke konci 17. století. Nejednalo se ale o centrální banky v dnešním slova smyslu. Šlo primárně o instituce, které měly levně financovat centrální vládu. Byly to v podstatě jejich tiskárny na peníze. A také měly garantovat směnitelnost bankovek za zlato. Což ale neplatilo vždy. Záleželo zrovna na době.

Ve Spojených státech vznikla první kvazi centrální banka (Bank of North America) v roce 1781. A jejím účelem bylo hlavně financování vlády a "nakopnutí" ekonomiky. Bank of North America nicméně za necelé dva roky přišla o svá privilegia a stala se z ní obyčejná komerční bankovní instituce.

V roce 1791 vznikla First Bank of United States, která zase získala privilegia měnové autority v zemi. Banka však plnila svou úlohu pouze 20 let, protože kongres neschválil prodloužení privilegií. Třetí pokus se datuje do roku 1816 se Second Bank of United States. Tento experiment ale též o 20 let později skončil. Spojené státy se tak dočkaly měnové autority s dlouhodobým mandátem až se založením Federálního rezervního systému (Fed) v roce 1913.

First bank of United States

Agenda centrálních bank se tak formovala celé 18. a 19. století. A dá se říct, že ještě na počátku 20. století, kdy měl už snad každý moderní stát svou vlastní měnovou autoritu. Centrální banky na začátku 20. století fungovaly velmi podobě jako nyní. Prováděly v jisté míře regulaci trhu. Spravovaly zlaté a devizové rezervy. Emitovaly bankovky. A realizovaly měnovou politiku, která měla stejný konečný cíl jako moderní centrální banky – cenovou stabilitu. A některé měnové autority šly i dál a prováděly dokonce deflační politiku. Příkladem je předchůdce tuzemské centrální banky Bankovní úřad při ministerstvu financí za Aloise Rašína.

Jak fungují centrální banky? K čemu nám jsou?

V nynější době se od sebe centrální banky příliš neliší. Nemyslíme tím ale instituce v dost nestálých státech, kde může být ještě běžným jevem, že centrální banka přímo financuje centrální vládu. Jelikož není ve své politice vůbec nezávislá. Když proto mluvíme o centrálních bankách, myslíme tím primárně měnové autority v tzv. moderních ekonomikách.

Na nezávislost centrálních bank lze ale nahlížet i kriticky. Jeden z nejznámějších monetaristů Milton Friedman právě tuto nezávislost kritizoval. Vlastně byl tím nejhlasitějším kritikem Federálního rezervního systému v 60. a 70. letech. Tvrdil, že centrální banky jsou svým způsobem diktátoři s neomezenou mocí nad měnovou politikou. Nikdo je totiž nevolil. A nemají proto žádnou odpovědnost. Friedman prosazoval, aby agenda přešla na Ministerstvo financí a docházelo ke konstantní měnové expanzi. A to nehledě na okolnostech. Proč? Podle něj by se tím zajistilo, že inflace bude dlouhodobě v podstatě nulová.

Friedmanova studie amerického hospodářství

Milton Friedman se nejvíce proslavil svou publikací A Monetary History of the United States, kterou vydal se svou spolupracovnicí v roce 1963. V práci zevrubně rozebral důsledky měnové politiky Federálního rezervního systému od vzniku této instituce až do 60. let. Ale i období před existencí centrální banky. Hlavním přínosem jeho práce je důkaz, že vývoj peněžní zásoby má primární vliv na vývoj cenové hladiny.

V moderních ekonomikách nejsou mezi centrálními bankami žádné velké rozdíly. Využívají de facto ty stejné nástroje k dosažení stejného cíle. Standardní měnová politika v podstatě spočívá pouze v kontrole krátkodobé úrokové sazby domácí měny. Proč to dělají? Jelikož tím dosáhnou konečného cíle. A to je stabilní cenové prostředí (inflace), růst HDP a plnou zaměstnanost. Měnová politika centrálních bank tedy o ničem jiném není.

Zde je vhodné zmínit, abyste si politiku centrálních bank v žádném případě nepletli s centrálně řízeným hospodářstvím. V centrálně plánované ekonomice neexistuje trh, kde neexistuje cenotvorba. Zatímco měnová politika funguje za předpokladu trhu. A pouze kontroluje krátkodobou úrokovou míru, což má poté díky transmisnímu mechanismu vliv na cenovou hladinu, výkon ekonomiky a zaměstnanost.

Nevíte, co je transmisní mechanismus? Představte si, že jste centrální bankéř a inflace je řekněme 20 %. Jak dosáhnete toho, aby inflace klesla na cílových 2 %? Vy už nyní víte, že ceny nemůžete kontrolovat přímo. Ale máte dostupný nástroj v podobě kontroly krátkodobé úrokové míry. Respektive chcete úrokovou míru zvýšit, abyste rychlý růst cenové hladiny zastavili. A tím ovlivníte trh A, trh A zase ovlivní trh B a trh B ovlivní inflaci. Velmi jednoduchý a obecný popis toho, jak celý mechanismus funguje.

Transmisní mechanismus měnové politiky

A teď už v konkrétnější rovině. Když se jako centrální bankéř rozhodnete zvýšit úrokovou sazbu, způsobíte tím skrze kanál bohatství pokles hodnoty aktiv na trhu. Akciová portfolia investorů budou ztrácet na hodnotě. Tržní cena dříve emitovaných dluhopisů s nižšími výnosy půjde též dolů. Hodnota nemovitostí začne klesat. Popsané vyústí v pokles spotřeby a omezení investic. Naopak rostou úspory. Protože se vyplatí je tvořit díky vyšším úrokům. Výroba se sníží, nezaměstnanost se zvýší. A důsledkem je pokles inflace.

Popsaný proces je však pouze jedna cesta (cen aktiv) transmisního mechanismu. Těch kanálů je více – úvěrový, úrokový a kurzový kanál. Největší váhu má úvěrový kanál, protože ovlivňuje peněžní zásobu. A peněžní zásoba má v dlouhodobém horizontu nezpochybnitelný vliv na inflaci.

Jsou centrální banky přínosem?

Centrálním bankám se občas přisuzuje vlastnost jakéhosi "stvořitele" hospodářského rozkvětu. Není tomu ale tak. Tyto instituce jsou určitě velmi mocné, ale v tom smyslu, že z krátkodobého hlediska ovlivňují náš blahobyt. Centrální banky totiž disponují nástroji, kterými mohou hospodářství stimulovat k růstu jedině krátkodobě. Jejich cílem je tak jemné dolaďování hospodářských výkyvů. Jako je například vysoká inflace, deflace, slabý růst nebo přehřátá ekonomika.

Když dojde k ekonomické recesi, centrální banka začne automaticky úrokové sazby snižovat. Aby hospodářskou výkonnost zase nastartovala. V podstatě tak jde o dofukování bublin, které předtím praskly. Tím se dle Keynese ekonomika udrží v kvazi bublině. Když by to totiž zůstalo na neviditelné ruce trhu, očistný proces by trval mnohem déle. Respektive by dle klasické ekonomické školy trh hledal dlouhodobou rovnováhu. S tím je třeba spojen Keynesův citát: "In the long we are all dead". Jelikož trh inklinuje k rovnovážnému stavu v dlouhém období. Problém je v tom, že lidský život je poměrně krátký. A dle Keynese proto potřebujeme rychlé výsledky.

Měnová politika proto ovlivňuje HDP a zaměstnanost jedině krátkodobě. Ukázkovým příkladem je Japonsko, kde tamní národní banka stimuluje ekonomiku (snaží se o to) v podstatě nepřetržitě více jak 20 let. A stejně jim neustále hrozí deflace. HDP totiž v dlouhém období závisí na technologickém pokroku a produktivitě. Data ale dokazují, že jsou centrální banky v dlouhodobém horizontu schopny držet inflaci při zemi. A to je právě ten hlavní přínos centrálních bank. Dlouhodobá cenová stabilita.

Jak by hospodářství vypadalo bez centrálních bank?

Nyní se dostáváme k otázce, jak by hospodářství vypadalo, když by neexistovaly centrální banky. V předešlých kapitolách jsme si ujasnili, že centrální banky jsou poměrně robustní struktury plné odborníků, kteří se snaží o cenovou stabilitu, zaměstnanost a růst HDP. A to skrze dostupné nástroje. Centrální banky lze vnímat i jako takové hasiče, kteří se snaží uhasit požár (bankovní krizi) dodáním likvidity bankovním institucím, které je potřebují. Tím pádem zvyšují i všeobecnou důvěru ve finanční systém. Lidi tolik nepanikaří jako při bankovních krizí, které známe z 18. a 19. století.

Když by v ekonomice tento hasič nijak nefiguroval, důvěra v systém automaticky zkřehne. Zase na druhou stranu, zároveň v takovém prostředí vzroste ekonomická odpovědnost. Když ekonomické jednotky nejsou zodpovědné, brzy se jim to vymstí. To by se ale zase dalo kontrovat tím, že se drasticky omezí investice. A to hlavně do nových odvětví, které jsou kvůli jejich neprobádanosti považovány za rizikové. A omezení investic implikuje pomalejší hospodářský růst.

Pokles investic by byl zapříčiněn i nižším úvěrováním ze strany komerčních bank. Bez záchranných nástrojů centrální banky by musely komerční banky mnohem více zpřísnit podmínky pro udělení úvěrů. Aby měly jistotu, že mají dostatek likvidity, nebudou tolik ochotny půjčovat. Zatímco v současném systému jsou to tiskárny na peníze. Dále by velké komerční banky měly i mnohem větší vliv. Ale určitě si nemohou dělat, co se jim zlíbí. Protože je stát bude i nadále usměrňovat.

A to nejhlavnější, jak by vypadal měnový systém? Čím by se platilo? Existovaly by FIAT peníze? FIAT by určitě existoval, protože si to vynucuje stát. Je ale vysoce pravděpodobné, že trh si vyžádá, aby měna byla směnitelná za zlato. Nebo jiný drahý kov. A to nikoliv ve fixním kurzu. Zlatý standard určitě může do značné míry kompenzovat důvěru ve finanční systém bez centrální banky. Jelikož máte tu kotvu.

A co úrokové míry? Řekli jsme si, že centrální banky mají plně pod kontrolou krátkodobé úrokové míry. Podle jakého mechanismu se tedy úroky budou stanovovat? Trh si je stanoví plně sám na základě inflace a rizikovosti. Lze proto předpokládat, že bez centrální banky budou úrokové míry obecně mnohem vyšší. Trh díky tomu zcela převezme regulační mechanismus. Když inflace začne růst, úrokové míry ihned porostou též. A tím hospodářství zchladí stejně jako centrální banka.