Prodej obecních bytů nájemníkům

Předchozí vedení magistrátu přislíbilo nájemníkům možnost odkupu obecních bytů za 25% tržní ceny. Nové vedení magistrátu tento týden definitivně odsouhlasilo 75% tržní ceny s tím, že vyšší slevu než 25% jako komplikaci za vleklé jednání o privatizaci a nejistotu s tím spojenou současným nájemníkům dát nemůže. Nájemníci vyhrožují magistrátu žalobou. Problém nyní aktuální v Brně trápí jinak i mnoho ostatních krajských měst včetně vybraných městských částí Prahy a to i 25 let po sametové revoluci. Problematika privatizace obecních bytů má tři stany konfliktu – vedení města, dosavadní nájemníky obecního majetku a ostatní obyvatele města.

Radnice

Vedení města musí dle zákona nakládat s obecním majetkem s péčí řádného hospodáře, což mimo jiné znamená prodávat majetek pouze za tržní ceny. Pokud by vedení města prodalo majetek pod tržní cenou bez důvodu (strategický zájem, atd.), je více než pravděpodobné, že bude žalováno. Lidé jako Bém, Dvořák, Janoušek, Rittig či Mlejnský a jejich kauzy tunelování pražského magistrátu, dopravního podniku hl.m. Prahy či Jižního města budou sice nakonec potrestáni podobně jako paní Nagyová/Nečasová za nějakou vedlejší banalitu typu krácení darovací daně z úplatků. Nicméně dnes jsou radnice pod daleko bedlivějším dohledem neziskových organizací, novinářů a řádových občanů, kteří se nebojí na nesrovnalosti poukazovat a za nevýhodné prodeje či pronájmy obecního majetku stejně jako za nákupy předražených služeb padají žaloby.

Má tedy radnice vůbec možnost prodat současným nájemníkům obecní byty za jinou než tržní cenu? Přechod z centrálně plánované ekonomiky na tržní byl pro mnoho lidí jistě šokem a politici se tento nelehký moment snažili mírnit všemožnými přechodnými opatřeními, na poli bydlení např. regulovaným nájmem a odprodejem obecních bytů za netržní dotované ceny. Nicméně 25 let po revoluci, kdy už odrostly dvě další generace lidí nijak nepostižených reálným socialismem, je těžké argumentovat přechodnými opatřeními. Pro prodej obecního majetku pod tržní cenou není důvod.       

Nájemníci

Nájemníci obecních bytů stejně jako majitelé dekretů na byty s dříve regulovaným nájmem na těchto přechodných opatřením mnohdy slušně vydělali. Např. cena dekretu na byt s regulovaným nájmem v širším centru Prahy se u větších bytů pohyboval ještě před 10 lety nad milionem korun. A majitelé nemovitostí tuto cenu ještě rádi platili za to, že se takovýchto nájemníků zbavili a mohli s nemovitostí konečně volně nakládat (stát místo vlastní dotace tohoto přechodného opatření svalil tyto náklady na bedra majitelů nemovitostí, za což u mezinárodních tribunálů dodnes na český stát běží několik žalob o náhrady škod). I dnes se nájemní smlouva na dobu neurčitou na byt s dříve regulovaným nájmem prodává za desítky tisíc korun (i když už oficiálně žádná regulace není, zvedat nájem je stále obtížné a nájemné v takovýchto bytech je stále 20-30% pod tržním průměrem).

Stejně tak obecní byty odprodávané nájemníkům za výrazně nižší ceny oproti tržnímu průměru, mnohdy jen za ceny symbolické (10-25% tržní ceny). V letech 90-95, kdy města měla obrovské bytové fondy a velké dluhy vůči obyvatelstvu za desítky let vykořisťování, mělo odprodávání obecních bytů za symbolické ceny nejen smysl, ale i morální rozměr. Dnes je ovšem situace jiná. Města mají několik posledních bytů, které sotva stačí na realizaci sociálních politik (startovací byty pro mladé, přechodné byty pro sociálně slabé či byty pro osamělé seniory) a tedy není moc z čeho rozdávat. Důvodem pro prodej bytu pod tržní cenou už stěží může být sametová revoluce a náprava křivd minulého režimu.

Obyvatelé města

Obyvatelé města jsou zde v pozici akcionáře města a vyžadují po správcích majetku (radnici) vykonávání správy s péčí řádného hospodáře, mezi co určitě nepatří prodeje majetku pod tržní cenou. Malá část obyvatel je i nájemníky obecních bytů, tedy zde mají střet zájmu. Zvýhodněné odprodeje obecního majetku velmi malé části obyvatel je vždy na úkor většiny, která z toho nic nemá. Paralelu můžeme sledovat na příkladu koupě O2 panem Kellnerem, který po získání majority nařídil O2 půjčit nemalé peníze své PPF, z čehož profitoval pouze pan Kellner a ne ostatní akcionáři O2 (kteří jen smutně koukali na strmý pád ceny svých akcií). Případ O2 lze nazvat dobrým obchodním tahem pana Kellnera, se kterým ostřílení businessmani (tedy ostatní akcionáři O2) měli počítat a ztráta jde na vrub podnikatelského rizika. Ale v případě města a obecního majetku jde o veřejný zájem, ne o business. Zde nejde profitovat na ostatních obyvatelích jen z toho titulu, že jsem ve správný čas na správném místě (bydlím ve správném obecním bytě, u kterého se zvažuje privatizace).

Město je tu od toho, aby ve spolupráci se státem dotovalo aktivity, které jsou ve veřejném zájmu – policii, hasiče, učitele, bydlení sociálně slabým (formou dočasného pronájmu sociálních bytů, ne jejich odprodejem komukoliv pod tržní cenou). Bydlení úzkého okruhu nájemníků obecních bytů (kteří nejsou v tíživé sociální situaci) lze sotva nazvat veřejným zájmem. Hypotéka na byt je pro většinu běžných smrtelníků záležitostí na 30 let. Proč by zde měla být skupina vyvolených, majících nárok na obecní byty na symbolickou cenu? Nebylo by to nefér vůči většině ostatních obyvatel, která si musí platit tržní ceny?

Sliby politiků

Politici (ať už na státní či komunální úrovni) se před každými volbami snaží voliče něčím nalákat, či si je tzv. koupit. Pan Paroubek sliboval třinácté důchody a dotované rohlíky, pan Bárta vozil důchodce na nákupy do Německa a pan Čunek nabízel konečné řešení romské otázky. Stejně tak předchozí vedení brněnského magistrátu slibovalo odprodeje obecních bytů za 25% tržní ceny. Je ovšem pouze na voliči samotném, aby si sám zhodnotil, co je reálné a co nikoliv. Na sliby politiků (stejně jako na výhru v loterii) není právní nárok. Jejich nesplnění nelze vymáhat soudně, tedy snaha brněnských nájemníků žalovat město o nesplnění slibu 75% slevy na koupi bytu je předem odsouzena k nezdaru (podobně jako zpětné vymáhání bankovních poplatků z hypoték).