Řecko má problémy, hrozí run na banky

Řecké reálie

11 mil. obyvatel, z toho 5 mil. ekonomicky aktivních, HDP na obyvatele stejné jako ČR (dle roku 2011, od té doby pokles o 30%), průměrné důchody oproti ČR čtyřnásobné, minimální mzda dvojnásobná, třináctý a čtrnáctý důchod a plat, příplatky za včasné příchody do práce, za práci s počítačem a za práci na čerstvém vzduchu, na každé místo ve státním sektoru se stojí dlouhá fronta, neb garantuje vysoce nadstandardní životní úroveň neadekvátní vynaloženému úsilí. Sociální dávky na vše myslitelné i nemyslitelné. Přezaměstnanost napříč celým státním sektorem (perličkou je ona pověstná ostrovní škola o 10 žácích a 40 učitelích). Nezaměstnanost 26% (mladí do 30 let – 50%), 2/3 ekonomicky aktivní populace zaměstnány ve státní správě a státních podnicích (po odečtení nezaměstnaných zjišťujeme, že pouze méně než 10% obyvatelstva nezaměstnává stát, tedy pracuje v soukromé sféře), průměrný plat ve státní sféře 2,5x vyšší než v soukromé sféře, donedávna schodky státních rozpočtů nad 10% HDP, statistika permanentně a hrubě falšovaná (reálně neplnění maastrichtských kritérií před přijetím eura), kumulovaný dluh ke konci roku 2014 175% HDP (350-400 mld. EUR, přičemž mimo toto bylo již v roce 2012 odpuštěno 100 mld. EUR), inflace před přijetím eura vždy dvojciferná, devalvace drachmy nemalá. Začátkem roku 2015 se sice mluví o oživení řecké ekonomiky, čímž se ovšem myslí pokles nezaměstnanosti o 2% (z loňských 28% na nynějších 26%) a schodek státního rozpočtu pod 10% HDP.

Nutné reformy (které začala prosazovat minulá vláda a které nynější levicová vláda odmítá): privatizace státních podniků, redukce platů a benefitů ve státní správě, penzijní reforma (včetně výrazného snížení důchodů), snížení sociálních dávek.

Daně: nadprůměrné DPH (23%), spotřební daně, zdanění práce (včetně sociálního pojištění), průměrné zdanění právnických osob (20%). Celková daňová zátěž v Řecku není malá. Problém tedy bude spíše na straně astronomických výdajů a nikoliv příjmů.

Řecko vstupuje do eurozóny

Řecku to perfektně fungovalo před vstupem do eurozóny. Vysokou inflací/devalvací drachmy mazalo své dluhy, řecká centrální banka tiskla peníze jak na běžícím pásu a všichni obyvatelé si drželi papírově vysoký a neustále rostoucí životní standard (ale pouze v nominálu v drachmě, vůči cizím měnám vše anulovala depreciace drachmy).

Po přijetí eura se ale začaly dít nepříjemné věci. Již nešlo obrovské výdaje pokrývat nově natištěnými penězi, a proto začal nekontrolovatelně růst státní dluh (o kterém byly statistiky více či méně dovedně neustále falšovány). Obyvatelstvo ale bylo přijetím eura nadšené, neboť se jim začala životní úroveň zvedat nejenom papírově, ale i reálně (na úkor rostoucího dluhu).  Zatímco před vstupem do eurozóny byly např. ony tolikráte zmiňované důchody lehce nad úrovní průměrných důchodů v ČR, po přijetí eura každoroční zvyšování penzí bez devalvace drachmy zvedlo důchody na nynější čtyřnásobek průměrného českého důchodu. Stejně tak se dělo se všemi ostatními výdaji státu, a protože tyto obří výdaje nedoprovázel žádný ekonomický zázrak v podobě stejně rychle rostoucích příjmů do státní pokladny, země musela krýt tento nepoměr mezi příjmy a výdaji dluhy, které se postupně nakumulovaly až do nynější astronomické výše.

Levicová vláda odmítá reformy

Sociální cítění je o tom, že silnější pomáhá slabšímu. Je tedy mimo mísu, aby např. český důchodce s důchodem 10 000 Kč pomáhal tomu řeckému s důchodem přes 40 000 Kč, když Řecko má nyní oproti ČR o třetinu nižší HDP na hlavu a přibližně stejnou cenovou hladinu. Pokud bychom porovnali vymoženosti řeckého sociálního systému a zaměstnaneckých poměrů ve státní sféře se zbytkem EU, zjistili bychom, že Řecko si zkrátka žije nejenom nad české poměry, ale i nad poměry téměř všech ostatních zemí EU (i těch ekonomicky výrazně silnějších). Tedy proč by měl jakýkoliv člen EU pomáhat Řecku, když se tak dobře nežije ani jeho domácí obyvatelstvo?

Evropské společenství Řecku již jednou výrazně pomohlo, když refinancovalo krachující stát v letech 2011-2012 z vlastních prostředků, přičemž cca 100 mld. EUR dluhu bylo odpuštěno (což tehdy představovalo zhruba 1/3 celkového dluhu Řecka) a šlo na vrub převážně soukromých investorů. Řecko se za tuto pomoc zavázalo důkladně zreformovat celou svoji ekonomiku, viz seznam nutných reforem výše. Minulá vláda v posledních dvou letech stihla prosadit snížení platů ve státní sféře asi o 20%, snížení důchodů, zvýšení daní a zvýšení věku pro odchod do penze na 65 let – to vše za doprovodu mnoha generálních stávek nemalé části řeckého obyvatelstva. A na to také doplatila, když v předčasných volbách v lednu 2015 vyhrála radikální levice, která chce zastavit veškeré reformní úsilí, neplatit dluh, a navíc ještě opět zvyšovat státní výdaje (platy, důchody, atd.) na úroveň roku 2012 (stav před započetím reforem).  

Kdo na to doplatí

Po prohlášeních nové levicové vlády již kupodivu nemá Řecku chuť nikdo půjčovat. ECB přestala přijímat řecké státní dluhopisy, neboť dost dobře nemůže půjčovat někomu, kdo předem říká, že dluhy platit nebude. Čímž ECB de facto odstřihla všechny řecké banky od likvidity. Řecký bankovní sektor má dva zásadní problémy: 1) nedostatek likvidity 2) přebytek státních dluhopisů vlády, která je odmítá splácet. Oba problémy řešily doposud řecké banky tak, že řecké státní dluhopisy prodávaly/dávaly do zástavy ECB, která jim za to poskytovala likviditu (a sama tajně doufala, že třeba někdy uvidí z takto půjčených peněz aspoň část zpět).

Řeckým bankám dochází peníze. Obyvatelé se (právem) obávají, že přijdou o své vklady, a proto je z bank začínají vybírat (jen za poslední dva měsíce bylo vybráno přes 25% všech úspor). V určitém momentu se toto zvrtne v tzv. run na banky (dlouhé fronty před bankami, nevyplacené vklady, vládní opatření o zákazu převodu peněz do zahraničí, atd.). Tento tzv. „run na banky“ by neustály ani zcela zdravé banky, natož pak nad krachem balancující řecké banky.

Takovéto problémy bankovního sektoru se řeší obvykle státní intervencí (často s mezinárodní pomocí), kdy vláda ze svého (častěji však na dluh) zafinancuje ozdravení bankovního sektoru. I když je to poměrně nákladná operace, alternativou je ztráta úspor obyvatelstva, což by bylo výrazně horší. Sanaci bankovního sektoru prováděla např. ČR na přelomu milénia či v době krize Španělsko a Irsko. V nynějším případě Řecka však zůstává otázkou, kdo na to řecké vládě půjčí v situaci již existujícího gigantického dluhu, který je na hranici splatitelnosti a o kterém navíc vláda neustále prohlašuje, že ho splácet nehodlá. Dobře informovaní obyvatelé (obvykle voliči středu a pravice) mají své vklady již dávno v zahraničí či pod matrací. Zdá se tedy, že na zvolení Syrizy doplatí především její vlastní voliči ultralevice. Včerejší oslavy neplacení dluhů se již zítra mohou proměnit ve smutek ze ztráty úspor.

Kdo půjčí Řecku

Pokud se Řecko s EU nedohodne (z pohledu Řecka, pokud EU odmítne částečně odpustit Řecku dluh), chce se vláda obrátit s prosbou o půjčku na USA, Rusko a Čínu. Americké investiční fondy mají poměrně dost zkušeností s Argentinou a Řecku tudíž půjčí stěží. Republikánský kongres půjčku ultralevicové vládě také asi neschválí. Rusko by půjčilo Řecku moc rádo (čistě z geopolitických důvodů), ale momentálně má pod tíhou levné ropy a obrany depreciujícího rublu prázdnou kasu a samo uvažuje o zavedení potravinových lístků Zbývá tedy Čína, která má kasu plnou, ale spíše než půjčovat bude přímo kupovat. Tento extrémní scénář berme spíše v žertu, ale bylo by velmi paradoxní sledovat, jak Ukrajina svádí těžké boje o každý kilometr čtvereční své země, zatímco Řecko by se nežinýrovalo své území prodat za vidinu pohodlného života pro současnou generaci obyvatel.