Vláda chce zrušit druhý pilíř důchodové reformy

Druhý pilíř důchodové reformy

Druhý pilíř důchodové reformy zavedený pravicovými vládami během minulého volebního období není rozhodně dokonalý a v současné podobě, v jaké byla tato myšlenka posílení zásluhovosti a vlastní odpovědnosti u penzí zavedena do praxe, je dopad tohoto pilíře na problémy současného penzijního systému přinejlepším neutrální. Na počátku byla dobrá myšlenka (pilíř povinný pro všechny a bez nutnosti přidávat 2% ze svého), ale uvedení do praxe (cesta parlamentem) dopadlo tradičně nepříliš dobře.

Výhody druhého pilíře:

• Posiluje zásluhovost (což vyžadoval ústavní soud)
• Posiluje odpovědnost (když budu méně pracovat, budu mít menší důchod)
• Diverzifikuje příjmy (už nebudu závislý jen na státním důchodu)

Nevýhody druhého pilíře:

• Není povinný, tedy do něj vstoupí jen ten, komu se posílený efekt zásluhovosti vyplatí, což při současných podmínkách není z běžné populace skoro nikdo
• Každý účastník musí ke 3% od státu přidat další 2% z vlastní kapsy (toto je ochotný udělat málokdo a pro celkový efekt pilíře to není až tak podstatné)
• Nedůvěra - levice zde neustále vede řeči, že to zruší (což je s přihlédnutím k okolním zemím vlastně ještě dobrá zpráva, neboť jinde se rovnou znárodňuje či zdaňuje bez náhrady, což hraničí s morálním hazardem – jedno znárodnění úspor odradí od spoření na důchod další dvě generace)

Znehodnocení vkladů a ztráta investic

Pokud vláda zrušení druhého pilíře skutečně prosadí (je to pravděpodobné), bude to mít sice dopad na relativně málo lidí, ale je zde velké riziko znehodnocení vložených peněz do fondů. Většina účastníků druhého pilíře zvolila dynamické fondy s investičním horizontem v řádu desítek let (představme si třeba akcie). Tato volba je rozumná, máme-li do důchodu daleko, neboť v horizontu desetiletí výnosy z konzervativních fondů inflaci spíše nepokryjí. Akcie a podobné instrumenty finančního trhu jsou v dlouhodobém horizontu nejvýnosnější, ale za cenu toho, že zde může být nemalý propad hodnoty v obdobích krizí či v momentech, kdy zkrátka na trzích nepanuje dobrá nálada. Pokud budou fondy zrušeny 2-3 roky po svém zavedení, utrpí účastníci dynamických fondů pravděpodobně ztrátu. Otázkou je, kdo to zaplatí, resp. jestli bude vláda ochotna dorovnat hodnotu vkladů aspoň na jejich výchozí hodnotu (kolik střadatelé sami vložili). Dalším problémem jsou zmařené investice samotných fondů a možné arbitráže o náhrady škod (na druhou stranu společnosti provozující fondy v ČR působí dlouhodobě a nebudou si pravděpodobně chtít stát zcela znepřátelit).

Reformu penzijního systému potřebujeme

Rušit něco bez náhrady není tak elegantní řešení jako přijít zároveň s něčím lepším. To je ostatně trvalý problém levicových vlád – něco zruším, ale nenabídnu alternativu. Demografické křivky vcelku jasně říkají, že pokud penzijní systém nereformujeme a nezavedeme větší spoluúčast budoucích penzistů, dojde buď k výraznému poklesu penze nebo k výraznému zvýšení věku odchodu do důchodu (nebo bude narůstat schodek na důchodovém účtu, který bude třeba dotovat na úkor jiných kapitol státního rozpočtu, na což si stát bude muset pravděpodobně půjčit, tedy nechá důchody příští generace důchodců zaplatit generací jejich dětí).